Gabriel MAX

Gabriel Max náleží mezi nejvýznamnější evropské umělce poslední třetiny 19. století a jako takový začíná být výrazněji znovu doceňován jak ze strany německých, tak českých dějin umění. Oproti ranému dílu, ve kterém reaguje především na práce svého učitele z mnichovské akademie, proslulého Karla von Piloty, dochází v jeho vrcholném díle k výraznému námětovému posunu. Důraz na důslednou individuální psychologizaci modelů je však v tomto případě ještě dědictvím pilotyovské školy. Oproti jejím náročným mnohafigurálním kompozicím se však Max pokouší dosáhnout účinku trochu odlišnou strategií, která spočívá v osamostatnění modelu. Tímto omezením kompozičních prostředků Gabriel Max dociluje mimo jiné toho, že divák obrazu si aktivně domýšlí příběh. Vícefigurální kompozice na proti tomu tradičně příběh velmi doslovně komentují. V tomto smyslu je Gabriel Max dědicem umění Theodora Gericaulta a jeho studií z blázince nebo díla Alexandera Gabriela Decampse. V podobně artikulovaných ženských hlavách (viděných většinou v náboženské kontemplaci) se pokouší analyzovat a zachytit mentální stavy člověka. Reflektuje zde jeho existenciální pochybnosti, což vede až k metaforické stylizaci modelů do podoby opic. Takový svár náboženství s Darwinovou evoluční teorií nalézá vyjádření právě v díle Gabriela Maxe, které je nepochybně ohlasem dobových pokroků a všeobecného vzestupu psychologie.