(Individualita) na okraji davu

Západočeská galerie v Plzni
Výstavní síň "13"
Na okraji davu. Umění a sociální otázka v 19. století
21. 2.–4. 5. 20114

Současně probíhající výstava v Západočeské galerii v Plzni (ve výstavní síni „13“) reflektuje zajímavé téma spojené se sociálním fenoménem v umění konce 19. století. Především autoři (Roman Prahl a Eva Bendová spolu s Ivanou Jonákovou) uchopují výstavu doprovázenou povedeným katalogem jako výsledek mapování „sebepochopení“ výtvarných umělců, kteří se ztotožňovali s postavením lidí frustrovaných úmornými sociálními podmínkami v epoše prudké ekonomické a průmyslové akcelerace společnosti.

Josef Bergler, Žebračka s dětmi, 1804, Sbírka Patrika Šimona

Výstava v sobě nese dva rozporuplné módy. Na jedné straně nabízí pohled na sebeidentifikaci umělce jako génia ponořeného ve vlastním světě ideí (například přítomnost Umělcova snu od Josefa Mánesa, kresby, která nebývá často vystavována, ze sbírek Pražského hradu) a tápavé hledání zdrojů tématu v produktech českého raného umění 19. století (viz novoročenka Karla Postla či Josef Malínský, připomenutý alespoň v katalogu) s poněkud obtížně pro diváka odhalitelným záměrem ukázat pomník lidumila (Modeleto náhrobku biskupa Kriegera) a na straně druhé onen správně pojatý systém dokumentace sociálních prvků, které už vnímáme spíše v žánru druhé poloviny 19. století (zejména pak nedostupná kresba Kolovrátkář se ženou a dítětem Josefa Navrátila, díla Soběslava H. Pinkase, Viktora Barvitia ad.) S podivem nejsou vystaveny grafické ukázky Josefa Berglera (jemuž se hlavní autor Roman Prahl podrobně monograficky věnoval), u nějž lze předpokládat přítomnost námětů bídy a dobročinnosti či ze starších vrstev připomenutí osobitého a leckdy i komplikovaného žánru Antonína Gareise.

Pierre Charles Comte podle Viktora Barvitia, Žena s papouškem, 1867, Sbírka Patrika Šimona

Těžiště výstavy však spočívá v shromáždění takových témat, kde je pokrok nastupujícího průmyslu (Alegorie uhlí a Železa Adolfa Liebschera) konfrontován s rurálními zbytky těžké práce na venkově (Uprkův Štěrkař tolik vyzývající ke srovnání se zničeným Courbetovým obrazem, kdysi v Drážďanech). Vedle toho je významně zastoupeno i sochařství odrážející zásadní lekci v Čechách vždy dobře vnímaného Constantina Meuniera (Mařatkovou plastikou Ledaři na Vltavě či Kafkovými Dlaždiči). Škoda, že se na výstavu nepodařilo získat Maroldův Vaječný trh (připomenut jako vstup v katalogu), který leží v Národní galerii nevystaven v depozitáři. Tam, kde téma výstavy směřuje k individualizovanému postoji umělce v obecnější rovině gesta vzdoru, postrádáme zastoupení třeba Františka Bílka či Quido Kociana (např. alespoň v jeho Údělu umělce), i když jsme si vědomi jisté námětové synkreze. Vyhrocení civilizace se symboly industriálního ataku reprezentují Antonín Slavíček (v téměř abstraktním Pohledu na Prahu od Ládví) či Zdenka Braunerová (Nad Poldovkou). Skvěle by mezi ně zapadl Emil Orlik se svými ranými díly stejného ražení (Sklárna v Glasgow, 1899).

Emil Orlik, Sklárna v Glasgow, 1899, Sbírka Patrika Šimona

Při vědomí limitů, které poskytují tři sály zmíněné plzeňské galerie, je nasnadě chápat, že volba výběru exponátů musí leckdy ustoupit velkorysým představám autorů výstav. Anarchistické tendence jsou tradičně zastoupeny přítomností Kupkových variant přípravných kreseb k jeho cyklu Peníze pro karikaturní francouzský časopis L´Assiette au Beurre v již mnohdy povinně akcentovaném dialogu s Holárkovými Reflexemi z katechismu. Příběh davu dobře ilustruje monumentální expresivní Orlikův plakát k Hauptmannovým Tkalcům, jakož i zápůjčky z naší sbírky (Jaroslav Panuška, Upír a dělnická revoluce; August Brömse, Pod rudým praporem). Holárkovskou notu znamenitě naplňuje Jakšího olej Konfrontace, jenž by si podobně jako Václav Hradecký zasloužil samostatné monografické zpracování.

Jaroslav Panuška, Upír a dělnická revoluce, 1899, Sbírka Patrika Šimona

Škoda, že jsme týden po vernisáži získali do sbírky originální předlohovou kresbu Jana Preislera (Listy z Palety, 1894), mohla by skvěle nahradit i beztak unikátní tištěné vydání předchůdce časopisu Volné Směry, kde sebevědomý mladík reprezentující snahy nově vznikajícího Mánesa drží v ruce namísto malířského štětce tvrdou hůl.

           
Jan Preisler, Listy z palety, 1894, Sbírka Patrika Šimona

Závěrečný sál je věnován osamělosti uměleckého génia, ale také obecné připomínce lidské existence v její emocionální i existenciální osamělosti. Takže vedle sebe defilují bohémské typy ztělesňované v karikaturním světle (František Gellner v až Lautrecovské obálce Les petits joies d´amour nebo Maroldův brilantní Sedící muž v kavárně) vedle tragédií Jakuba Schikanedera, Felixe Jeneweina, ale i ukázky z cyklu Démon láska – ilustrací Maxe Pirnera k Vrchlického básni, což vše vrcholí leitmotivem výstavy, kterým se stává monumentální dílo české moderny – Černý pierot Karla Myslbeka. Ten v autoportrétních rysech postihuje tragédii samotného tvůrce v konfrontaci s vítězící společností, kterou reprezentuje každý jeden divák hledící na tuto sebevědomou a přesto smutnou figuru.

Karel Myslbek, Černý pierot, (1904–1907), Sbírka Patrika Šimona

V katalogu je reprodukován (dosti špatně) slavný obraz Viktora Olivy Absint podtrhující halucinaci jednotlivce ocitnuvšího se tváří v tvář anonymnímu davu velkoměsta a kde jinde než v prostředí kavárny, kde se anonymita stírá i potkává. Autory výstavy poněkud zahanbuje, že netuší, kde je dílo přechovávané, když uvádějí, že  je „lokace neznámá.“ Originál kultovního oleje z pražské kavárny Slavia je umístěný v Galerii Zlatá husa; donedávna byl dokonce k vidění na dlouhodobé zápůjčce na zámku Trója v Galerii hl. m. Prahy.

Zdenka Braunerová, Nad Poldovkou. Kladno, 1907, Sbírka Patrika Šimona 

Přes nepatrné koncepční nedostatky je výstava Na okraji davu s podtitulem Umění a sociální otázka v 19. století přehlednou sondou do tématu a otevírá další pole k samostatnému výzkumu obecných faset předváděných dějů, tak tvůrčích individualit s nimi spojených, nadto operuje s pozoruhodným materiálem aspirujícím na divácky vděčné přijetí, uvědomíme-li si smutný fakt, že v současné době většinová společnost prožívá také svou frustraci a nejistě hledá vnější terč, který by se stal ventilem vlastního zklamání a možná i neúspěchu.