Kdo vlastně nemá Reynka rád?

Valdštejnská jízdárna
Reynek. Génius, na kterého jsme měli zapomenout
16. 4.–31. 7. 2014 

Výstava grafických listů Bohuslava Reynka je událost. O to větší, že pobuřuje rozcitlivělou intelektuální veřejnost, která není zvyklá na výstavy, na něž je namířen reflektor komerční kampaně (popravdě řečeno firma Kroll, jež ji má na starosti, prostě jen plní úkol – provokovat děsivě vyprázdněnými estetickými kódy, na které reaguje cílová skupina běžného diváka), zatímco určující čísla návštěvnosti dnes zajímají úplně každého zřizovatele kulturní instituce (jak soukromé, tak státní). Kdo má zodpovědnost za náklady na projekt a elementární respekt vůči práci jako takové, která se v posledních desetiletích v českém prostředí jeví jako stále víc marná, prostě nemůže projekt nevybavit reklamním zacílením.

Bohuslav Reynek

Úkol je tedy splněn jaksi na zapřenou. Kampaň totiž s výstavou nemá nic společného. Mně osobně je úplně jedno, jestli si Lucie Bílá vybere Bibli s Reynkovými reprodukcemi číslo 22 nebo 44 a už vůbec mne nezajímá její vztah k umění, když vím, že médii zprostředkovaný výtvarný obzor této divy osciluje mezi Vladimírem Komárkem a Kristianem Kodetem. Není pro mne určující, zda merkantilní nabídka reprodukcí Reynkových grafik je kýčovitá nebo nikoli.

Bohuslav Reynek, Velké ukřižování, kolorovaná suchá jehla s monotypem, 1948 

Pominu-li grafickou úpravu výtvarných publikací v pojetí Aleše Najbrta, jenž je tím nejhorším grafikem jakého znám, protože exhibuje a nedělá nic pro obsah díla samotného, pak výstava je vizuálním zážitkem par excellence. Je totiž husarský kousek vystavit v převýšené prostoře Valdštejnské jízdárny stovky leptů v maximální velikosti do formátu A4. To je velký úkol, který bylo nutné zvládnout. Vynikající nápad architektury výstavního fundusu, jenž návštěvníka nutí vracet se symbolicky ve vlnách grafického díla Reynka, má něco do sebe.

Pohled do expozice (foto Vojtěch Marek, Aktuálně.cz)

Víme, že českému umění chybí ikony, které lidi mohou upoutat. S Muchou a Kupkou si brzy nebudeme stačit a tak vyrábět nové ikony vůbec neškodí. To, co mi skutečně chybí, je nepřítomnost katalogu raisonné, tedy publikace (pominu-li existenci průkopnického soupisového díla Renaty Bernardi, ovšem bez potřebných reprodukcí), jejímž základním nosným obsahem by bylo reprodukování všech grafických listů v dostupných stavech, nejlépe ve formátu 1:1 s označením specifických markantů. Potenciál takovéto publikace by dozajista nahradil všechny dosavadní pokusy o Reynkovu reinkarnaci, čímž mám na mysli i docela nedávnou výstavu v domě U Kamenného zvonu, která byla naopak až příliš syrová, zato vypravená se sličnou knihou, ale opět neúplnou. Jednou z nejlepších výstav Reynka byla ta v Litomyšli, jež akcentovala i umělcovy obrazy, experimenty s cliché verre i se skleněnými destičkami.

Bohuslav Reynek, Orání, cliché verre, 1952 

Mrzí mne, že kritizujeme současnou Reynkovou výstavu jen z pozice jakési ne příliš podařené kampaně, která ovšem bytostně obnažuje zásadní problém, s nímž se potýkají všechny galerijní instituce u nás, totiž problém spočívající na zájmu veřejnosti o umění, tedy té veřejnosti, jež není zvyklá chodit do muzeí na výstavy, a kterou umění zajímá jen jako událost. A proto kampaň, byť působí neesteticky, dryáčnicky a do jisté míry provinile vůči Reynkově estetice, je tak důležitá právě pro onu veřejnost, která nechodí pouze na vernisáže.

Bohuslav Reynek, Kohoutek I, kolorovaná suchá jehla s monotypem, poč. 50. let

Intelektuální vrstva si spojuje Reynka s intimitou Petrkova, dychtí pohledem po něžných monotypech, v nichž je obsažena esence ticha i hlasů vnitřní melancholie a tato vrstva vlastně nepotřebuje žádný reklamní návod, protože si svého Reynka nalezla už dávno, nicméně měla by pochopit, že výsledek jakékoli práce má smysl jen tehdy, když pronikne co nejdál a zasáhne možná i ty, kteří umění pro svůj život zdánlivě nepotřebují. Role Národní galerie je v režii této výstavy vskutku jen náhodná. Nepatří jí ani Valdštejnská jízdárna, na výstavu nic nepůjčila a může jen parazitovat na úspěchu ostřílených hráčů byznysu s uměním. Národní galerie vlastně svou přítomností ztrácí i něco z etatismu své základní funkce a to možná vyvádí z míry i ty, kteří jsou závislí na grantové politice svých nafouknutých důležitostí.

Bohuslav Reynek, Pieta ve vsi, suchá jehla s monotypem, 1961 

Položme si nakonec otázku, kdo Reynka nemá rád? Snad jenom místní petrkovští sedláci, kteří mu prostě jen nerozuměli, protože se choval jinak než oni.