Mistrovský Petr Brandl

Nečekaný objev dosud neznámého a nepublikovaného mistrovského díla z ruky nejvýznamnějšího malíře barokních Čech Petra Brandla vždy vítaně obohatí naše poznání této mimořádně inspirativní osobnosti českého umění všech dob.

V žánrových obrazech starců a stařen s narativní až karikující formou výrazu nacházel Brandl příležitost ke krajnímu uvolnění svého rukopisu a zároveň ke střídavému používání různých malířských faktur. Někdy uplatňoval kratší měkce nasazené skvrny, jako je tomu v hlavě apoštola z Národní galerie (O1347), jindy sahal k ostřejšímu energickému přednesu, který vytváří hustší a rukopisně pevnější vázané tkanivo, jaké nalezneme v obraze Apoštola z lobkovické galerie na Mělníce anebo v časnější hlavě starce, chované ve stockholmském Národním muzeu (dnes Boden). Že vědomě střídal malířský přednes i světelné prostředky, je patrno také z větší protějškové dvojice sv. Petra  a Pavla v Národní galerii (O1585 a O1817), která vznikla patrně ve stejné době, v druhém desetiletí 18. věku, ale přitom se nápadně odlišuje způsobem malby.

Výrazné obrazy hlav starců a stařen maloval Brandl ve svém šťastném životním období, kdy pracoval ve službách hraběte Černína v jeho Hradčanském paláci. Archivně je doloženo několik našemu zkoumanému dílu podobných obrazů, které vznikaly veřejně pro pobavení urozené společnosti  a dokumentující tak Brandlovu virtuozitu, následně bohatě hrabětem Černínem honorovanou. Inspirací pro tyto „charaktery“ byla soudobá díla holandských a flámských mistrů (např. Rembrandt, Honthorst, Sommer, Rubens, Jordaens) a mistrů italských (např. Ribera), které měl Brandl i jeho urozený objednatel možnost studovat v originálech v hradní Císařské obrazárně.

Výrazná hlava stařeny zkoumavého, poněkud nedůvěřivého pohledu, zírající svým jediným zdravým okem přes rameno („per angolo“) je psychologicky poutavě pojata. Bohatě diferencovaná pasta, jejíž nános je nejsilnější ve světle, vytváří plasticky hutnou a přitom malířsky svěží modelaci. S až sochařsky cítěným gustem jsou nanášeny vysoké vrstvy barev, poutavě vykreslující žánrové detaily nemocného oka, bradavic či koketně předváděného copu bílých stařenin vlasů s červenou stužkou, vyklouznuvších z bílého čepce. Stíny vyznačuje několik tónových stupňů: teplá tmavší barva pleti ve stínu v kombinaci s bělavě nazelenalým odstínem světel, žlutavý oděv s bílým límcem, místy prosvítající červený bolus a posléze scelující temně hnědě olivový tón pozadí, jímž malíř orámoval svoji kompozici. Výrazně a s chutí akcentoval sarkasticky sevřená ústa s náznakem úsměšku, obrys výrazného nosu, oční víčka s jiskrným zábleskem zdravého oka i stíny pod nadočnicovými oblouky.

Pojetí modelace a také rukopis uvolněných tahů „al tocco,“ jež přecházejí v typické Brandlovy klikatky, řadí dílo zhruba do období kolem roku 1720.

Text z roku 1999 pochází z pera předního znalce a teoretika barokního umění a zvláště pak autora dosud nevydané monografie Petra Brandla – Jaromíra Neumanna.