Skvost evropského romantismu

Většina krajin je nudných. Odpozorovaných bez špetky imaginace. Je však několik výjimek, které vás uchvátí. Mezi ně náleží díla z období romantismu, které je sice z kunsthistorického hlediska problematické časově přesně vymezit, neboť se táhne 19. stoletím jako červená niť, nicméně díla ovlivněná touto v literatuře hojně rozšířenou filosofií, patří k těm nejzajímavějším.

Johann Nepomuk Schödelberger (1779 – 1853) působil v Rakousku, pocházel z Vídně, kde se sice školil, ale díky nuzným poměrům, z nichž vycházel, nikdy nedosáhl na akademické vzdělání. Klíčovým okamžikem se v jeho životě stala návštěva Itálie v letech 1817-18. Pak také setkání s krajinami Clauda Lorraina (1600-1682), jehož klasicistní krajinomalba je pojatá vzdušnými antikizujícími prvky, které utvářejí podivuhodně lehký až nadčasový rámec kompozic ztrácejících se ve světle zalitém oparu nekonečna.  

Náš obraz, který jsme před časem získali ve Vídni, má k lorrainovské inspiraci velmi blízko. I z toho důvodu je možné jej časově zařadit do období Schödelbergerovy návštěvy Itálie – tedy do let 1817-18. Svým výškovým formátem (ne příliš typickým pro klasické pojetí šířkové krajiny) skvěle odhaluje stavební strategii svého autora, který vzhledem k výraznému masivu skály použil tuto kompozici. Obraz působí tajemně a přitom k tomuto pocitu využívá rafinovanou škálu základních prvků romantického arsenálu. Dramatických momentů v tomto konkrétním Schödelbergerově obraze nalezneme hned několik. Ať už se jedná o měsíční scénografii, která díky nakumulovaným mrakům iluzivně rozšiřuje pocit skalních masivů v nebi, stejně jako zvlněná mořská hladina a v neposlední řadě schoulená figura umístěná v předním plánu díla. Ta sama o sobě projektuje všechen rozbouřený mentální pocit krajiny ve své osamocenosti a strachu. Takové figury dobře známe z kreseb Williama Blakea (1757-1827). Mám na mysli jeho Newtona z roku 1795, kdy se schoulený nahý muž zády odvrací od přírody, aby vytvořil svůj mikrokosmos přísné matematické materie. Tato Blakeova kritická představa ztráty Boha, projektovaná do Newtonovy postavy oddělující idylický svět přírody s přicházejícím dědictvím osvícenství, v jehož doktríně není místo pro nic jiného než racionalitu, vyjadřuje Blake jedinečným způsobem ztrátu kořenů s mýtickými i mystickými proudy, jimiž bylo lidstvo odjakživa určováno. U Schödelbergera figura ztrácí rovnováhu obavami před vším neznámým, byť je natočena přímo k živlu přírody, zatímco měsíční svit celou scenerii zásadním způsobem naviguje jakousi přítomností božského elementu, kterému nelze uniknout ani v básnivě iluzivním prokletí osudu.