Vládkyně světa od Alfonse Muchy

28. 12. 2014 | rubrika: Nové akvizice ve sbírce | autor: Patrik Šimon

Když jsem v létě připravoval výstavu Alfonse Muchy, prošlo mi rukama téměř celé jeho časné dílo. Pochopil jsem, že cesta hledání vlastního výrazu byla provázena mnoha zkušenostmi, které nebyly myslitelné bez jeho mnnichovského a vídeňského působení. Paříž přišla až později. Mucha začal jako dekorační kreslíř ve vídeňské malířské dílně Burghart-Kautsky, která se podílela na výzdobě středoevropských oper. Po jejím úpadku se v odmdesátých letech 19. století vrátil do Mikulova, kde mu hrabě Khuen, majitel zámku v Hrušovanech, svěřil výzdobu interiérů a stal se i jeho mecenášem. Po té odešel do Mnichova, odkud už vedla cesta, spolu s malířem K.V. Maškem, do Paříže, kam přicházejí v roce 1888. Záhy mnozí nakladatelé odhadnou jeho virtuozní kreslířský talent a Mucha přispívá do časopisů Illustration, Le Figaro Illustré, La Vie Parisienne, Le Monde illustré aj. V roce 1895 u něj objednala plakát Sarah Bernhardtová, která katapultovala Muchovu světovou proslulost. To už byl malíř v zajetí svého secesního ornamentálního rukopisu, jímž nadto originálně přispěl do módního stylu Art Nouveau. Následuje jeho úspěch na Světové výstavě v Paříži 1900 a několik důležitých souborných výstav, mimo jiné ve Vídni a v Praze. V roce 1904 odešel Mucha do Ameriky, kde učil na akademiích v New Yorku a v Chicagu. Tam se také setkal s miliardářem Charlesem Cranem, kterého přesvědčil, aby financoval jeho celoživotní dílo – Slovanskou epopej, kterou Mucha maloval v Čechách, zejména na zámku Zbiroh.  

Tajemná dívka, vládkyně světa (jak naznačuje její kradmé gesto k sférické kouli), která v melancholickém a nepřítomném výrazu hledí kamsi do budoucna je Muchovým dílem z období, kdy se etabloval v Paříži a vytvářel četné zakázky, ať už portrétního druhu nebo volné kompozice. Pro jeho tvorbu je typické alegorické vyjadřování směřující k symbolickým námětům. Muchovy ženy a dívky mají zvláštní zasněné oči, které se dívají do dálky. Do věčnosti. Neklidný a přitom ztišený výraz napovídá jakým mistrovstvím Mucha vládl. Jeho obrazy vždy provokovaly a nejvíce pak domácí české publikum, které v Muchově úspěchu často spatřovalo svou nedostatečnost a obnažovalo resentimenty, tolik typické pro ty, kteří neunesou světové uznání geniálního individuálního tvůrce. Navíc tvůrce s etickou výbavou zednářského velmistra oddaného slovanské myšlence, která sama o sobě byla mýtem. Dokud sami nepřijmeme Muchu (stále pokřiveni názory avantgardní generace jeho současníků kritizujících jeho největší odkaz – Slovanskou epopej), nedokážeme být ani dostatečně dospělými v našem rozlišování skutečných hodnot.   

Sdílet na facebooku