Zpěv tří tenorů – Klimt, Kupka, Mucha v Sovových mlýnech

Museum Kampa
Judita na Kampě
27. června – 1. října 2013

Každé muzeum na světě musí přemýšlet o tom, jak zatraktivnit svůj program pro nejširší veřejnost. A to se týká i takových institucí, které jsou díky turistům ve výhodě. Když se na jakékoli světové scéně objevila hvězdná trojice tenorů Luciano Pavarotti – José Carreras – Plácido Domingo, představení bylo okamžitě vyprodáno. Sovovy mlýny, kde sídlí sbírka mecenášky Medy Mládkové, vsadily na jistotu. Chtěly vystavit Klimta, ale zjistily, že jich v Čechách není tolik. A tak bylo nutné vyřešit hlavolam, jak naplnit všechny výstavní sály muzea na Kampě. Byla to výstava ve výstavě.

Gustav Klimt v českých zemích není o obrazech. Existují jen tři. Vodní zámek a Panny v Národní galerii a Judita v ostravské galerii. Zbytek je nutné doplnit kresbami. Ale ani to nebylo řešení a tak se koncepce rozšířila o práce Františka Kupky a Alfonse Muchy. Paradoxně tak utajený autor námětu Karel Srp, s nímž je tato instituce ve viditelném sporu, protože mu nikdo nepoděkoval během vernisáže a ani avizovaný katalog nespatřil světlo světa, vymyslel geniální řešení, které navíc celou situaci výrazně zlevnilo. Docílil tak zpěvu tří tenorů, navíc v jejich nejvirtuóznějších projevech, jakými je kresba. Pokud by mělo Museum Kampa pořizovat zápůjčky ze zahraničí, asi by výstava přeci jen vypadala jinak, ale myšlenka představit dílo Gustava Klimta v českých zemích, doplněné o oslí můstek Kupky a Muchy, nebyla tak zcela náhodná. Konečně velké Klimtovy výstavy proběhly v minulém roce ve všech klíčových institucích Vídně a v Praze zrovna začal úspěšný tenisový „match“ Mucha – Lendl v Obecním domě. Skvělá konstelace.

Klimt u nás neměl nikdy na růžích ustláno. Dobová kritika ho zavrhla v čele s Milošem Jiránkem i Karlem Čapkem; dokonce i V. V. Štech v Klimtově nekrologu označil jeho dílo za „starou alegorii vypravenou novými rekvizitami“. Klimtova rodina, jako každého správného Rakušana, pocházela z Čech. Dokonce i Klimtova milenka Marie Učická, pradlena, jež byla nejprve jeho modelkou a posléze se stala matkou jeho prvního syna, pocházela z Čech.

Mladý Klimt vytvořil pro divadla v Karlových Varech a v Liberci rozměrné opony v duchu historismu a v devadesátých letech několikrát navštívil Prahu, aby se účastnil jednání Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Bydlel v hotelu arcivévody Štěpána. Praha ho nadchla, jak se o tom dojemně vyzpovídal své přítelkyni Emily Flögeové. Ta na něj žárlila, ostatně měla proč, obšťastňoval svým erotickým založením mnoho vlivných krásek i neznámých modelek, a tak když v Emily vzbuzuje žárlivost slovy: „…krásná Mitzi, jen ještě pár slov o místních ženách, jsou to docela pěkná děvčata, ale tvé obavy, že mě tu déle zdrží, jsou bezdůvodné…“, vlastně jen zkouší trpělivost své věrné obdivovatelky.

Do Muzea Kampa byla zapůjčena i Judita. Obraz, který má svůj protějšek v rakouském Belvederu a o němž jeho momentální půjčitel, kterým je ostravská galerie, neustále vypráví tklivý příběh o jeho autentičnosti, určitých pochybnostech o autorství atd. Obraz už slavný rakouský historik Hevesi označil za originál Klimtova díla, co je však horší, že nám ostravská galerie není schopna zprostředkovat relevantní příběh o jeho historii a především provenienci. Jak se vlastně takhle zásadní dílo mohlo ocitnout v proletářském městě hutníků? Nepochází snad ze sbírky slavného Oskara Federera? Možná by to mělo zajímat i velké mecenáše a patrioty a možná by se slušelo pamatovat na to, že restituce obětí holocaustu mají stále otevřené dveře. Ale což, ostravská galerie Federerovi přece vrátila pár věcí, které nedokázal stát, kraj ani město vykoupit. I ten nejbohatší muž Ostravy přiznal, že neměl na Kokoschku. Tak kde to jsme?