Démoni a andělé dekadence ve Vídni

Jedním slovem impozantní. Taková je výstava ve vídeňském Belvederu, tedy rakouské Národní galerii, která přináší téma s názvem DEKADENCE. Pozice rakouského symbolismu. Až do 13. října 2013 budou moci diváci ve významné kulturní metropoli obdivovat i zavrhovat díla, jež pro svou specifickou výrazovou škálu hledají uplatnění v nových uměleckých kategoriích. Belveder je respektovaným výstavním komplexem, který si pod vedením své ředitelky Agnes Husslein-Arco drží pozici progresivní platformy zpřístupňující domácímu i zahraničnímu publiku nejen výstavy aspirující na vysoká návštěvnická čísla (např. ke klimtovskému výročí obligátní Gustav Klimt; dříve Alfons Mucha), ale také speciální výstavy zaměřené na dosud neformulovanou problematiku, jakou je postavení rakouského abstraktního umění či záslužné retrospektivy s kritickým zhodnocením díla (F. G. Waldmüller, Hans Makart, Oskar Kokoschka aj.).

Právě těmito projekty získává Belveder na mezinárodní scéně výsadní postavení. Český divák může srovnávat. Před šesti lety se uskutečnila v pražském Obecním domě velkolepá výstava DEKADENCE. V barvách chorobných, jejíž velkou předností bylo předvedení prací souvisejících s českým prostředím.
Společným jmenovatelem obou duchovně spřízněných prostředí (propustnost umělců v rakousko-uherské říši byla logická) je soustředěné sebeobjevení umělecké individuality a snaha otisknout ji v citově vyhrocených tématech. Ať už v hypertrofované sebestylizaci umělce, nebo v démonickém uchopování personifikace přírody v apokalyptických vizích. Belvedere nastoluje příběh rakouského umění, narozdíl od české výstavy s větším propojením s Evropou. Je to navíc interpretace hlavního autora Alfreda Weidingera, který zvolil ukázky s díly Belgičana Fernanda Knopfa, Švýcara Ferdinanda Hodlera či Arnolda Böcklina až k příkladům Nora Edvarda Muncha, německého Franze von Stucka či českého Jana Preislera. Národnost viditelně nehraje roli. Kam by pak patřil takový sochař Franz Metzner, který byl úzce spjat jak s českým, tak s německým a rakouským prostředím.

Sebevědomí této koncepce jasně nastoluje kóty evropského vnímání symbolismu s jakousi zajímavostí, kterou nelze brát na lehkou váhu a tou je právě individualizovaná zvláštnost dekadence jako životního postoje řady umělců, nikoli její absolutní ztotožnění s formálními či programovými nároky nějaké umělecké skupiny.
Rozdílnost mnoha malířských individualit je šťastně spojována v tvarovém příběhu a tak se nově objevený Dívčí poloakt Oskara Kokoschky ze sbírky Patrika Šimona může ocitnout vedle Hodlerova Dojetí. Právě v této kombinaci je vidět velké mistrovství vnímání, které umožňuje rozehrávat příběh napříč jednotlivými, často i nesouměřitelnými projevy. Autor výstavy záměrně potlačil osobnost Gustava Klimta, takže mohou vyniknout další osobnosti umělecké scény, v oprávněně rozostřené situaci navyklých klišé, zejména pak symbolista Eduard Veith, jehož Alegorii křesťanství jsme také měli příležitost zapůjčit do výstavního konceptu vídeňské galerie. Cesta ticha Františka Kupky z naší sbírky doslova září ve ztemnělé svatyni vedle objektu Franze Metznera a obrazů Ernsta Stöhra, naproti v dialogu se sfingou Gustava Moreaua.

Z českého umění vedle zmíněného Kupky mohou diváci vidět i práce Jana Preislera, Maxmiliana Pirnera a sochu Puberty od Jana Štursy, která v sále s oslnivou dívčí subtilností Eleny Luksch-Makowské vyznívá jako pocta mládí a secesí objevovanému znovuzrození jara. Vedle Štursy vévodí stosedmdesáti centimetrový Mladík Franze Barwiga se svým nejistým gestem ruky opírající se o tvář.

Výstava šťastně reflektuje také kořeny dekadentního pocitu melancholie a touhy, který je detekován už v díle romantizující Zasněné Christiana Rubena z roku 1842, která vznikla za jeho pobytu v Čechách, nebo v měsíčně tklivém obrázku z poloviny 19. století u Moritze von Schwind (Převoznice). V různě nastavených zrcadlech se postupně utváří příběh rakouské dekadence, kde vedle sebe defilují mystické scény Karla Wilhelma Diefenbacha a Gabriela Maxe či abstrahující féerie Alfreda Kubina ve společenství Wenzela Hablika. Karel Meditz se svou travestující okřídlenou figurou (Rudý anděl) dominuje výstavě jako nejsignifikantnější leitmotiv příběhu vyprávějícím o zvrácenosti, temné i nevinné kráse, démonickém tajemství, v nichž si mnozí libovali s neskonale vážnou virtuozitou umělecké osobitosti.